Díky holky, prečítala som si všetko a keď mi už dcéra zaspí (má 15 a všetko vie :-) ) postavím sa pred zrkadlo a pochválim sa, že od kedy som s Vami (2 týždne) moja váha je stále rovnaká. Predtým lietala hore dole 4kg.

souhlasím plně s balhel

Koukám,že blog je víc,než rok starý ale téma je stále aktuální :-))
Nepatřím mezi nejmladší,ale na vzhledu mi pořád záleží. Shodila jsem už skoro 20kg a dalších 10kg bych ještě potřebovala. Nicméně už teď si připadám mnohem hezčí a hlavně cítím se mnohem lépe. S každým kilem o rok mladší :-)) A tenhle pocit je asi víc,než ta shozená kila :-)

Já se přiznám, že jsem měla ze začátku trochu problém v obchodech, když mne prodavačky navigovaly od regálů s velikostí 54 ( pravda výběru poněkud chudšího) k velikostem 46 a 44. Moje snacha mi poradila pár triček ve veselejších barvách a s novým, menším a vzhlednějším oblečením přišla i radost z pohledu do zrcadla. Já moc dobře vím, že to ještě není tak docela to, co bych chtěla ale je to skvělé a téměř v 60 se cítím lépe než kolem padesátky. Je to v hlavě.

Děvčata, je mi jasné, že u vás, mladých, je to trošku jiné. Já jsem proti vám babka a tak to asi beru jinak. Vás úplně chápu ale já to mám jinak. Zatím jsem v 1. cyklu a shodila jsem 9kg. Snad to do těch plánovaných 10 dotáhnu. Ale jak já jsem šťastná, to byste neřekly. Vidím a cítím na sobě každé shozené kilo. Je to perfektní pocit. Vrátil se mi elán a radost ze života. Nezadýchávám se a jsem pohyblivější. A taky, a to je mo důležité, se mám radši. Opravdu je to všecko v hlavě. Všem přeju hodně lásky k sobě samým. :-)))

Ahoj, myslím, že je to běžná reakce většiny žen, i těch, které nemají nadváhu. Každá z nás chce ještě "trošku" zhubnout, abychom se měly rády. Nevím, kde tyhle pocity vznikají, myslím, že je to v nás zakořeněno právě z poznámek z dětství, od partnerů, přátel atd. A když je jednou zaseto semínko pochybností, tak velmi dobře klíčí.
Kdysi jsem si přečetla super knihu od ,dnes už mrtvé, Edity Šipeky. Určitě ji většina z vás zná - Vysoká škola hubnutí. Tahle ženská, se kterou jsem se i osobně poznala, dala hodně ženám poznat pocit, že jsou krásné za každých okolností a v jakékoliv podobě. Ten pocit ženskosti je dán našimi hormony, jen je probudit. Neschovávat se do prostorných trik, vystavit to, co je na nás pěkné, zvýraznit a hlavně se nebát to ukázat. Příklad: co všechno jsem v životě dokázala a mohu být na to pyšná - třeba vystudovala školu, porodila a vychovala krásné děti, zvládám kariéru,atd. Podívat se sobě do očí s pochvalou, že jsem to zvládla. Holky, jsme krásné, ale když se budeme chovat a tvářit, že je to jinak, tak to jinak bude. Hlavu vzhůru, vypnout prsa, zatáhnout břicho a hlavně - úsměv. Ať si ostatní myslí, co chtějí, my víme své.

Mám to podobné.Teď momentálně mám minus 17 kg,jsem v normálu,ale jaksi se mi zdá,že jsem stále silná.Mám typicky ženskou postavu typu hruška a v tom zrcadle se vidím poslední dobou negativně,hlavně teďka,když už váha nejde dolů.Dcera mě sice říká,že jsem kostlivec (to ale nejsem 161 cm a 63 kg).Nevím jak se přesvědčit,že mám za sebou kus práce a že vypadám o 100% líp než před půl rokem.Manžel mě taky chválí a říká,že nemá za co chytnout :-),ale nějak mě to i tak neuspokojuje.

Určitě už to někde v komentářích je, nečetla jsem je všechny, ale já to znám dobře. Často změny vůbec nevidím. Dokonce vím, že se vidím úplně jinak. Občas vidím nějakou ženu a řeknu si (myslím, že realisticky), že tak asi vypadám a pak zjistím, že má 110 kg. A já mám nyní kolem 70 kg. Tím nechci být k někomu kritická, váha u lidí pro mne nehraje ve vztazích roli, ale je na tom vidět, jak jsem v sebehodnocení mimo. Takže, když hubnu, potřebuju vidět fotky a taky to oblečení. Minule jsem zhubla 20 kg, stále se mi zdálo, že mám co hubnout a ostatní mi žíkali, ať už to nepřeháním. Takže - moc ti rozumím.

ajuga: u tvého komentáře se dobře dobíjejí baterky. Uvědomuješ si změny a dokážeš si to přecvaknout v hlavě. To se mi zatím moc nedaří, ale budu se inspirovat u tebe. Člověk by neměl na sobě stále hledat další nedostatky, ale měl by vidět i své úspěchy. Díky.

Cítím se skvěle, protože si už nenechám vnutit ten pocit, že jsem tlustá. Subjektivně jsem štíhlá, protože se mi povedlo shodit!!! A na tom si trvám. A do zásoby kladných emocí si ukládám ty současné výroky okolí "jak jste do dokázala", "vám to sekne" atd., atd. Ještě se budou hodit.

ano měla jsem komplexy a dívala se na sebe kritickýma očima oblečením jsem to uměla schovat ale před zrcadlo ve spodním prádle jsem se raději nestavěla.Dnes jsem na sebe pyšná nevěřičně hledím do zrcadla co jsem dokázala já si to vlastně uvědomila když mě synátor fotil abych mohla ukázat vám stobačkám jak na tom jsem.Dlouho jsem se dívala na fotky a nechápala jsem to a to se vidím v zrcadle ale na těch fotkách to je pro mě jiné.Chápu vás že když schazujete jste ještě pořád nezpokojené,a to je dobře protože budete na sobě makat jako já aby jste pak na sebe byly pyšné jako JÁ.

Jaj..znám ten pocit...mám ho taky...ale mně s tím pomohl můj bývalý manžel, který mi říkal, že jsem tlustá a nehezká, zakazoval jíst., choval se ošklivě..měla jsem 69-72kg při 176cm....Bohužel to trvalo tak dlouho a já byla tak blbá, že já mu to uvěřila...:-(((...Když teď vidím fotky z té doby...byla jsem tak krásná...opravdu, (musím to tak napsat, oproti současnosti...) jen jsem to vůbec nevěděla...a nechala ssebou vláčet, ponižovat...Dodnes mám problém se sebevědomím, vzhledem, svým tělem....A dost mi to komplikuje mé vztahy s muži...že by mě někdo mohl mít rád...že bych se mohla někomu opravdu líbit, že si vybral mně právě proto jaká jsem, jak vypadám....trápím se a každý vztah je tím ohrožen, ať je sebelepší...začne má "paranoia", že za tím, že si mě vybral "něco" musí být..samozřejmě něco špatného, lež, přetvářka, lítost... nebo tak něco...hlavně ne to, že jsem ho zaujala a připadám mu hezká a přitažlivá...no škoda mluvit...Je to fakt boj...srovnat si to v hlavě a hlavně UVĚŘIT...

Mně vadí už ne špeky, ty (prakticky) nemám, ale tristní stav mých povrchových žil na levé holeni, následek čtyř těhotenství a tří porodů. Vyřeší to asi jedině operace, ale z určitých důvodů na ni v nejbližší době nemůžu. Kvůli tomu jsem vlastně dlouhé roky nenosila sukně, i když teď jsem zjistila, že punčocháče s mírně stahujícím efektem to jistí.

ajuga: a to je právě ono, že člověk si neváží toho co má. Ve srovnání s tím,že jsi chodila s holema jsou moje starosti nic. Šlo spíš jen o to,že si to neumím v hlavě přecvaknout a připadat si konečně už postavově ucházející. Nedávno mi jedna kolegyně řekla, (poznala mě až teď po zhubnutí)když jsem řekla,že mám 20kg dole,že teda jak jsem vypadala před tím a vytřeštila oči. A pak mě dorazila,no tak když se to tomu tvýmu líbí,tak to je přece hlavní :-o bavily jsme se nějak o nadváze a bmi a tak jsem jí to vrátila a říkám jí: " a kolik máš teda bmi ty a kolik máš nadváhu" ? ona taky není žádný hubeňour. Prej moc nadváhu nemá,že je celkem v normě.Hmmm :-) A takový komentář člověka zase hodí někam odkud už se vyhrabával,ze světa velké sebekritiky:-)
To mě dostává,když mi někdo říká,že hlavně,že se to líbí tomu mýmu příteli,jako bych byla monstrum. Měla jsem sto chutí jí ještě říct,že o mě zájem chlapi mají i tak...narozdíl od ní...

Ale vždyť Ty nejsi tlustá. Sluší Ti to, máš krásnou tvář i postavu. Mnoho z nás by Ti mohlo závidět. Ale chápu, že nejsi stále ještě spokojená. Každá vidí na sobě stále nějaké nedostatky. Ale okolí to tak nevnímá. Je to jen v naší hlavě. Já sice vloni trochu zhubla, ale kde sádlo zmizelo, visí volná kůže, přibyly vrásky na mé hladké tváři a oblevily se křečové žíly, o kterých jsem neměla ani potuchy. O celulitidě ani nemluvím. A já jsem přesto spokojená. Chodím bez francouzských holí, nebolí mě kolena a kyčle a nezadýchávám se. A když se obleču, tak ta hrůza není tolik vidět. Ale život bez holí je po 8 letech lepší než vnadná postava. Tak je to u mne.

Terminatorka: nechci nijak útočit, ale jak má člověk najít ty místa na svém těle které se mu líbí, když byl odmala upozorňován na ty, s nimiž není až tak spokojen? Vím, že jsme všichni dospělí lidi a měli bychom to mít v hlavě srovnané, ale já se zřejmě nikdy nenaučím si sama od sebe říct ráno před zrcadlem "tak dnes mi to sluší, jsem krásná, štíhlá a vyrážím do ulic" :D Tahle mantra na mně nefunguje, možná, že kdybych překonala nějakou vážnou nemoc, nebo byla v ohrožení života, bych si začla vážit toho, co mám a zbytečně neřešila nedokonalosti těla. Mám třeba takovou zkušenost, že mi máma odmala říkala, že mám silná stehna a lýtka po ní, jsem typická hruška, je to v genech, nic s tím neudělám a blabla, ale jako zacvičit bych si měla. Nikdy mi naopak neřekla, máš zajímavý obličej (spíš jestli by na ty pihy nepomohl nějaký mejkap), nebo třeba ploché břicho a pod...prostě ono je dána některým lidem vlastnost vypíchnout jen to špatné, to dobřé se bere jako samozřejmost nebo co, ale s tím my nic neuděláme. Pro ilustraci-já třeba začnu mít ráda své nohy, až mi přítel řekne že mi to v tý sukni sluší, samu od sebe by mně to nenapadlo. A navíc, člověk se pořád vidí tlustší než okolí, a to i v době když něco shodil-holky jsou toho důkazem. Taky mám nějak zafixované že já prostě nemám nohy do kraťásků a proto je nenosím-a to i když jsem oproti loňskému létu o 7kg lehčí.Myslím si, že to sebevědomí si člověk buduje postupně, neznamená automaticky že když zhubnu tak se budu mít o 100% víc ráda...

no jo... to je normální. Dokud jsme byly bachraté tak jsme s tím prostě nemohli nic dělat, tak jsme to vzdávaly, nějaké kritiky... jenomže teď když máme náběh na to, být úplně krásné, tak chceme být prostě ÚPLNĚ KRÁSNÉ, to je ono.... jen do toho holky, dokud se sami sobě nelíbíme, žene nás to dopředu a to je DOBŘE !!!!

To co tu čtu mě děsí, holky! Vy se vůbec nemáte rády?! Svoje tělo bychom měly milovat, trávíme s ní hodně času :) Zkuste se zaměřit na místa na těle, která se vám líbí!

music: jo to znám:D dokonce znám i to co tu padlo že tlustší sem si klidně vzala sukni a kašlala na lidi a vystavovala svá tlustá lýtka a mega stehna...a teď po třiceti kilech dole si radši vemu kalhoty abych nepohoršovala širšíma stehnama:D:D:D je to vtipné....a u zrcadla zoufám taky při pohledu na to odporný břicho,asi je chyba jen v našem negativismu a když to bříško budem milovat prostě se odporoučí:D:D:D

waykanan: přesně,taky když se vidím ve spodním prádle,tak se mi chce brečet z toho odpornýho břicha!

pokaždé když jdu ráno běhat, stoupnu si před zrcadlo ve šprndě a v kalhotkách a málem se mi chce brečet, fuj tajbl... prostě než budu uplně štíhlá tak asi spokojená nebudu a to je dobře....

myska25: tak to mě připomíná i mě:-) se teď vidím někde na fotkách,aktuálních a říkám,že teda ještě by to chtělo a ten můj mi říkal a když jsi měla o 20kg víc,tak jsi tlustá nebyla? :-) že teď to řeším a jak jsem vypadala před tím?:-)

prožívám to samé co ty, dole mám skoro 19 kg, kupuji si menší věci a na kalhotech, sukních atd. pozoruji zhubnutí, vybírám malé velikosti, ale na břicho teda nadávám pořád i potom úbytku. Včera jsem si chtěla koupit tričko a teda vybrat nějaké byl nadlidský úkol a byla jsem z toho na sebe akorát naštvaná ;-) nadávala jsem a manžel mě uklidnoval tím, co bych dělala kdybych nezhubla :-D díky břichu si prostě nepřijdu, že jsem tak zhubla, ale pak se podívám na fotky před a po a ty mě prostě uklidní ;-)

Zajímavý blog, zajímavé reakce - všechny asi mají pravdu. Neviděla jsem tvou postavu, ale když se ti zadívám do tváře na fotce, vidím přirozeně krásnou mladou ženu, určitě velice sympatickou, milou, hodnou. Aspoň na mě tak působíš. Myslím, že je to hodně pozitiv, a to tě neznám! Naučit se mít ráda sama sebe asi není snadná věc. Já se o to pokouším celý život. Je to ovlivněno spoustou faktorů. Neumím poradit, jak to udělat, ale pokoušet se o to můžeme!!!!

Hodně pomáhají fotky, najdi si fotku než jsi začala hubnout a podívej se znovu do zrcadla ... uvidíš ten veliký rozdíl. Jinak je to opravdu v hlavě ... já mám 23 kg za sebou a ještě tak asi 50 kg před sebou ... takže špeků zbývá ještě spousta, ale vím co jsem už dokázala a nosím je s hrdostí

Ráda bych poradila, ale nemám bohužel moc jak, protože tak nějak prožívám to samé, co ty. Sice jsem zhubla už nějakých 7 kilo, ale pořád si připadám tlustá (no, i po zhubnutí prostě tlustá jsem, to mi nikdo nevymluví - 78 kilo na 148 cm je fakt hodně). Okolí si zatím žádné změny u mne nevšimlo, ani rodina (a to všichni doma u nás vědí, že se snažím zhubnout), takže z řečí typu "jé, ty jsi zhubla" se zatím těšit moc nemohu. A odraz v zrcadle taky není moc nápomocný...

Těš se z řečí ostatních, jak jsi báječně zhubla. Dnes mi kolegyně (spolupracujeme spolu sedmým rokem) řekla : "vždycky jsem si myslela, že máš větší prdel než já. A ono to tak asi nebude". Co víc dodat, potěšilo to.

Chvilku to trvá, ale pak to najednou přijde samo. Prostě si na své nové tělo musíš zvyknout.

Milé hubňulky, všechny jsme byly stvořeny přece pro lásku, krásu a štěstí...cítíte tu nesmírnou lásku, kterou máte všechny v srdcích? Já jsem přesvědčena, že ano. Ta láska se z vás bude šířit všemy směry, pokud to dovolíte. Lidé okolo to začnou vnímat. To slovo miluji tě je velice důležité, říká to moje milovaná Louise L. Hay. Na you tube je mnoho pěkných videí s touto skvělou ženou, která mnohým otevřela oči a srdce. :-)

Proboha, ženský, přece to, jak jsme krásné, nezávisí na našich postavách - přesně music - lidé se na nás dívají jako na celek. Já jsem byla včera v několika obchodech s oděvy a moc mě potěšilo, že mám o číslo až dvě menší oblečení. A bohužel u mně došlo k opačnému efektu - koukala jsem po jiných a hlavou mi lítalo - holka, škoda, že neznáš STOB, ten by ti pomohl....Hlavně u holek kolem 15-17cti, které neřešily, že z krátkého trika nad džíny jim lezou 3 špeky. apod. Prostě to neřeší - většina z nich. Tak jsem si tak nějak spokojeně a uspokojeně řekla, že moje postava při mém věku je teda o moooc lepší než ta jejich.

Já jsem to zkoušela s tím,že jsem si před zrcadlem říkala,že mi to sluší...ale vydrželo mě to tak týden a pak jsem na to zapomněla...takže to zase zkusím,asi na tom něco bude...já se pořád taky sleduju,ale už si dávám závazek,že do výloh koukat nebudu,vždy stejně koukám jen na to jedno-břicho:-( přitom člověk určitě působí na okolí jako celek a ne každý hned kouká na podbřišek...

Skvělý blog, přečetla jsem všechny komentáře a moc mi pomohly...poslední dobou řeším stejný problém. Právě včera jsem zkoumala svou ruku v odraze skla v buse a přišla mi nějak divně tenká, když se pak ale podívám do zrcadla, vidím pořád tu širokou, rozložitou osobu...:-( A v obchodě si stále vizuálně vybírám větší číslo oblečení, protože ta správná čísla pro mě mi vizuálně prostě připadají malá, i když se do nich v pohodě vejdu... a nevím proč se s příchodem jara stydím ukazovat nohy...minulé léto, kdy jsem vážila víc než teď jsem s tím neměla problém a teď zase jo...ach jo...je to v hlavě. Asi zkusím tu "miluju tě" terapii :-)

Nemusíš si říkat - miluju se(ale můžeš), stačí mám se ráda, jsem se sebou spokojená, jsem pěkná ženská. Ono je to zpočátku úsměvné, ale když si to člověk uvědomí a zvykne si - má se rád a usnadní si moc život. To není z mé hlavy, absolvovala jsem v osobních nehezkých obdobích sebekoučink - psychický - a to je jedna z prvních věcí, která se učí. Člověk může a nemusí věřit, ale na druhoz stranu mně to zvedlo sebevědomí.

Holky,díky...od každého komentáře si něco vezmu...tý jo,že bych sama sobě říkala,miluji tě?:-) Hmm,ale zní o hezky:-)

Ze srdce doporučuji toto - První věc, co udělej ráno po probuzení - přistup k zrcadlu, hezky se na sebe usměj a řekni si: Miluji tě...vážně to funguje na všechny mindráky :-)))

Ájina poznámka mi připomněla zvláštní paradox, který jsem si dodnes neuvědomila: já se v životě nejvíc styděla nahá a v plavkách, když jsem byla hubená! Měla jsem pocit, že mi žebra svítí do dálky. Pak bylo nějaké mezidobí s meziváhou, kdy si tyhle pocity nevybavuju. A když jsem se po letech obalila, tak jsem se zas styděla za zadek a pneumatiku. Jsem zvědavá, co bude letos - o prázdninách podám hlášení :-D No nic, je to poznámka trochu mimo misku, ale třeba to pomůže uvědomit si, že potíž je hlavně v tom, jak člověk sám sebe vnímá. Samo že mi žebra do dálky nesvítily, ale odjakživa mě doma upozorňovali, že jsem moc velkej hubeňous, že ženská ´"má" vypadat jinak ;-) Skoro bych na to po těch letech už zapomněla, ale kupodivu tato mantra je stále živá... :-) Půjdu ji uspat, prý se potom líp hubne, slibovala dnes dr. Kateřina. Dobrou :-)

Nevím, já si připadám už štíhlá, spokojená. Jasně, když přiberu kilo, zbystřím a nenechám to dál dojít. Ale nedostatky už nějak neřeším - a to přitom jsou...

Taky mám cca 25 kg dole a přesto si nepřipadám štíhlá. Spousta lidí do mě hučí, že když jsem takhle krásně zhubla, je potřeba začít nosit obepnutější věci, v kterých to vynikne. Ale já se v tom necítím. I když v tomhle směru jsem kritická i k okolí. Podle mě spousta lidí nosí věci, na které nemají postavu, jenže oni se v tom prostě cítí dobře, takže ten problém mám zase jenom já.:-)

Jsi kočka, si kočka.... Jak píše Ája, také jsem se všude prohlížela ve výlohách, v zrcadlech v obchodech, naschvál jsem chodila, kde jsem se na sebe mohla kouknout :-I cvok.... nejvíc mi pomohla fotka z angličtiny. Fotili jsme se na závěr kurzu, říkala jsem si to bude hrůza, bála jsem se podívat, jak tam budu slon mezi všema... pak jsem to viděla a měla srovnání se vzorkem populace a měla jsem radost, velkou... a pak galerie tady na stobu.... tak hurá k zrcadlu a fotit a porovnávat!!!

Všecko je v hlavě. Ty si teď musíš říkat mnohokrát za sebou. Jsem štíhlá, krásná dívka. Dívej se na sebe do zrcadla a usměj se na sebe. Indové tomu říkají mantra. Tuto mantru si opakuj vždy, než vyjdeš z domu a také když tě přepadnou tlusté myšlenky. Musíš svou tloušťku vyhnat z hlavy.

Jo a pomůže, když tě třeba přítel vyfotí v kratasech a tílku u stěny. Celou postavu. Pak se prohlídneš a uvidíš, že JSI štíhlá!!! :)

Taky jsem se viděla silnější, než jsem byla. A nemohla jsem uvěřit, že jsem hubená. Tedy hubená oproti tomu, co jsem byla. Takže když jsem se pak viděla ve vitríně, tak jsem nechápala....No ale u mě to vedlo k obepnutým tílkům a minisukním....:DD Jsem exot no...:D A teď plánuju zhubnout dalších 10 kilo a pak už asi budu chodit nahá.... :DD

ahojky, tyto pocity jsou normální, ale ty je mít nemusíš. jsi pěkná, štíhlá a sympatická slečna. Vždyt máš hezkou figuru a že máš bříško, no tak co? ... někdo má zase velký zadek, každý máme něco. Je důležité to umět nosit! Tak šup šup vezmi si hezké triko na tělo a sukýnku a ukaž všem, jak si krásná ženská, které je na sebe pyšná. Musíš být na sebe pyšná na to vše co jsi dokázala. Vždy jsi úplně jiný člověk.

Já si teď po šesti a půl kilech tlustá už nepřipadám, spadám pěkně do normy, ale když vidím svou super hubenou sestru - dvojče, tak hned dostanu mindrák.

a pak mě nehorázně sere věta:"jen tak dál asi si něco zhubla tak nepolev"...asi? 30 kilo i když za dlouhou dobu není přece asi...ale když mě někdo pochválí tak to neumím přijmout...stejně jak píšou holky dole,kdo je většinu života větší nebo silnější tak s tím pocitem nejspíš i umře i kdyby vážil 65...

jaj todle řeším celý život a popravdě nevím jak se s tím srovnat a vidět se reálně...můj přítel mi tvrdí že těch dohromady třicet kilo je nehorázně vidět že je fuč...a co jsem s ním tak těch 15 prej obzvláště a že jeho hubenější menší sestra má už větší břuch jak já...ale pravda je taková,že jsem stále tlustá a stále si tak budu minimálně připadat-hlavně břicho a ruce...stále se srovnávám s holkama co potkám ve městě a prej se srovnávám s těmi které jsou mnohem tlustčí a menší...ale vlastně si nepamatuju jestli jsem si někdy připadala normální-spíš ne....a 97 kg normální není byť má člověk 185 cm....furt je tam dvanáct navrch minimálně,ale i když nebudou budu si připadat stejně jen v jiné konfekční velikosti...:(

ono to chvíli trvá, než se to v hlavě přeskládá. Já jsem si připadala tlustá od 15-25, když jsem už měla míry cca 60 kg/176 cm. a pak jsem si zas připadala pořád "štíhlá", i když jsem začala nabírat. prostě člověk má ty svoje rozměry pořád nějak "v hlavě"

Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka!!! :-)))

...minule som si tak polemizovala...ked som mala 80kil. tak sa to moje brusisko aspon v tej mase stratilo :-D teraz mi akurát tak pekne vynika
:-D brucho je tiež moj komplex, ale je fakt, že ho mám velké :-/ pokial ho nedám primerane dole, tak budem vzdy nespokojná. jedna holka tu na stobe mi radila, ze jej pomohla masáž aby sa zžila s novým telom.
a dokonca som sa pristila ako pise Ludvikova, ze ked maniekto chvali mam cudne pocity a pocit, ze musim este viac zabrat :-D

emy-e: děkuji za pochvalu,typ na který chlapi letí:-) je fakt,že když jsem měla těch 20kg navíc,tak už si mě moc nevšímali a teď koukají:-)
holky díky vám...jak člověk ví kde má slabý stránky na těle,tak si myslí,že všichni koukají zrovna tam:-) nejradši bych se vždycky propadla,když mi někdo kouká na břicho...
eflique: s tím zdravím máš naprostou pravdu...kde bychom byly za pár let s takovou váhou:-(

Je to těžký si to uvědomit...a s tím,že kolegyně nechválí,tak s tím mám taky zkušenost...spíš to řeknou chlapi a na plnou hu...u,ale některým ženským u nás by upadla pusa,kdyby to měly přiznat:-)

a music: .....jsi štíhlá nádherná ženská, jasné? :-)))))

ZUBLINKA NENÍ ŽÁDNÝ SLON!!!!!! :-)))) je to krásná baba, co na svou váhu v žádném případě nevypadá :-)))) ....já se holky paradoxně necítím úplně zle, a to mám víc jak 8 kilo nahoře oproti loňsku, nic nezapnu a hubnutí mi nejde....samozřejmě chci zhubnout, takhle vypadat nechci ( nadváha 25 kg cca), ale pro mě je asi větší motivace zdraví...nechci jíst v pětačtyřiceti prášky na tlak a bojovat s bolestí kloubů po každém tréninku a jiném pohybu....ale zase když už si tu svoji mírnou obezitu zatím musím nosit, tak si ji tedy zhrda nosím :-))))......jinak jste holky všechny báječný, každý kilo dole každé z nás je úžasné....a sledovat na fotkách, jak se měníte v ještě a ještě krásnější bytosti......můžete na sebe být právem mocmoc pyšné :-))))))

Jinak, já jsem měla opačný problém, svého břicha jsem si všimla, až když jsemse na začátku hubnutí, po letech, zvedla do svíčky. Chvilku jsem nemohla pochopit, co za útvar to tam je nad prsy, větší než prsa a cože mi to tam brání dát nohy za hlavu, když já přece žádné břicho nemám :-).

Prohlížela jsem si Tvoje fotky a můžeš být v klidu, jsi kočka! Jaště navíc takový ten typ, co na ně chlapi berou :-)

Nejsi sama kdo to tak má já jsem na tom stejně cokoliv staršího obléknu tak mi to je veliký a ty menší věci které jsou až o čtyři čísla menší tak si v nich připadám hrozně protože si myslím že mi lezou špeky ven tak si přesto ještě něco přehazuji. Taky si to v tý makovičce musím nějak urovnat tak s tím nebojuješ sama snad se nám to podaří.

Zubla - tak vidíš, okolí vidí, a to je důležité. Jo přítel mi taky tvrdil, že jsem se mu líbila i před 10 kily, ALE - o tom si myslím své. A přesně - kolegové chválí, kolegyň méně - ale to je jen závist :-). Ba ne, i kolegyně si všimly, nemají však mnohé tu vůli něco pro to udělat. Popravdě do teď jsem sice sem tam nějakou vůli měla, ale hrozně jsem se natrápila. Teď ne, beru to jako hru, ve které se mi daří. Proto jsem šťastná. Dcera mi tuhle řekla: "mámo, ty jseš snad hubenější než já". To potěší - a fakt jsem. Obléknu její věci. Člověk fakt musí dozrát, mně to těda trvalo. Vy jste tu mladé holky, máte elán, dokážete to.

inana: Děkuji moc:) Ono to je rozdíl...a já chápu, že je to dost kilo...navíc, bylo to 16kg za 4 měsíce, takže tak akorát...ale prostě v té hlavě je to pořád nastavené na to, že jsem mega tlustá...což jsem, to bez debat...ale měla by tam snad být i pochvala za to, že už jsem aspoň třetinu dokázala dát dolů...a není...a to mě mrzí...

A lidi si toho všimli...mamka, která mě vidí jednou za pár měsíců, je nadšená...přítel mi to tvrdí(ale tvrdil by, i kdyby změna nebyla:D), a kupodivu pak spíš kluci, než holky...ale ti to řeknou zase spíš přítelovi, než mně:DD

Zubla - ty jo, já shodit 17 kilo, tak skáču 2 metry vysoko. Kolik lidí kolem tebe to dokázalo. A neříkej, že si toho nikdo nevšiml, to by museli být slepí. Určitě tě i pochválili.

Tak sleduji, že v té hlavě to není v pořádku ani omylem...ze 122kg na 105kg :D Ale je to hrůůůůza, mít při 177cm 105kg, no jsem slon, no.

u mě byl velký problém, že po prvních 20 kg mě nikdo nepochválil a až teď se to sype jedno za druhým.... a já to neumím příjmout

Já jsem na tom stejně jako Maia74. Jinak také občas hledám TY boky a tuky, které fakt už nejsou, nějaké špeky ještě mám, ale cítím se parádně, nosím věci, o kterých jsem si myslela, že už je nikdy neobléknu. Cítím se líp, nebojím se říct víc sexy. Možná je to jen můj pocit, ale stojí za to. Rozhodně nejsem twigy, ale jsem šťastná, že jsem to díky STOBu dokázala a že se mi zatím vede. Holky, buďte na sebe hrdé, že jste to dokázaly a nestyďte se za svá těla. Jsou naše a máme je rády :-) - přece nemusíme být ve všem dokonalé

Nejsi sama, určitě ne! Já teda zatím zhubla jen 17kg...a to ze 122kg na 115kg...a už měsíc mám neplánovaný udržovák...ale, čím dál tím víc mě štve, že jsem ošklivá a tlustá...

Prostě, místo, abych se pochválila za zhubnutá kila, přece jen to není zase tak málo, pořád vidím, jak strašlivě moc kilo navíc mám...a jaká jsem tlustoprdka...

a samozřejmě mi nesluší nic!!! :)

Tak vidím,že nejsem sama...snad se to někdy zlepší mě i vám ostatním...

Já jsem se také prostorově zmenšila, ale pořád nemůžu nějak v hlavě zapnout ten čudlík, který mou mysl přepne a bude říkat, měj už se konečně ráda ....

Cítím se takhle docela často a když to srovnám od porodu a ted tak je tam rozdíl 30kg ale stejně občas propadnu takovému stavu že vypadám pořád stejně :-( snad se jednou toho pocitu zbavím....

Varda: tak to máme podobně...je to fakt zvláštní...

Já jsem zatím zhubla z 90 kg na 81 kg. A cítím se skvěle!!!!! Chtěla bych ještě tak 11, ale teď už to jde pomaleji než na začátku. Baví mně to ale čím dál víc

Jo - zrovna včera jsem vyrazila v sukni a tričku. Celou cestu jsem cítila ty obtažené špeky na zádech a plížila se kanálama. Doma jsem se prohlížela ze všech stran v zrcadle a žádné špeky tam nebyly. Dám ruce v bok a jsem v šoku, že tam něco chybí. Dívám se na svoje ruce a zdají se divně tenké a cizí. Šaty ze mne padají. Prstýnky taky - ale zavřu oči a jsem pořád ta tlustá, co se plíží stíny a snaží se zmizet v davu... Je to děs :-(

Ahoj, myslím, že to chce jenom čas. Vždyť si uvědom, jak dlouho jsi nosila ta kila navíc - hlavička má trošku zpoždění, to nejde ze dne na den. Důležité je, že si to vždy uvědomíš - čeká nás léto, nebude tolik příležitostí se schovávat (ledabys byla sebevrah a chtěla se uvařit a udusit) - a přibude i pochval nebo aspoň obdivných pohledů, ne? A do září si budeš připadat štíhlá jak proutek ;-)

No já ještě tlustá jsem. Podle měření mám momentálně 37-38% tuku, což u mne do "normálu" v tucích je cca 12 kg dolů. Což je na dlouho, u mne minimálně na další rok.
Nicméně lidi mne hodně chválí, říkají že jsem zkrásně, omladila se apod. Pak kouknu na svoje aktuální fotky (ty nearanžované) a říkám si kam to dali oči. No je to děs běs... vůbec nechápu, jak jsem musela vypadat s těmi 30kg navíc :o////
Nicméně furt si musím opakovat, že mám pořádný kus práce za sebou a i když si ty kila "jen" udržím, bude to úžasný úspěch. Ale furt a furt si to musím připomínat - furt jsem totiž děsně tlustá :o)

cimsa: přesně,přítel mi taky říkal ať si dojdu na plastiku břicha,když mě to trápí...ale já se toho taky bojím a přesně jak píšeš,co když se člověk už nikdy neprobudí z narkózy a kdoví co by se tou narkózou všechno rozjelo...docela jsi mě uklidnila,že se tělo musí ještě přizpůsobovat.Takže se to třeba ještě zlepší.
Ludvikova: to mě ta pochvala hrozně těší,chvíli tím žiju a pak je to tady zase...to mě mrzí,ty jsi taky hodně prokoukla a jedeš dál a dál

já mám největší nproblém, když mě někdo chválí, že se neskutečně stydím a tím více o sobě pochybuji...

ano, břicho mám taky a vnitřní strany stehen taky nic moc.. ale uvědom si,jak dlouho nám to trvalo a to tělo se musí ještě přizpůsobovat ne? Myslím že vhodným cvičením aspoň ty nohy trochu vylepším, břicho jsem nikdy neměla ploché jako Gabča rechovot:-), tak holt ke mě patří takové.. manžel mi nabízel i zaplacení plastiky když viděl že mě to trápí, ale toho se mooc bojím.. K čemu budumít hezk břichio když se třeba neproberu z narkózy že..:-(

Já mám prostě břicho hodně velký:-( to je můj největší komplex,nohy pořád povadlý a to jim dávám zabrat...přítel mi říkal,měla jsi se vyfotit nahá před tím,že se to nedá teď srovnat.Takže se budu snažit být už konečně spokojená,vždyť to byl můj sen zhubnout. Jsem si loni říkala,že jsem šťastný člověk,ale k úplnýmu štěstí mi chybí zhubnout a ono se to splnilo.Člověk není nikdy spokojený,to je hrozný:-)

Holky, já teda za sebe musím říct, že jsem spokojená. I když nemám svoje tělo tak ráda, jako napsala krásně Enoch..břícho prostě nenávidím a asi to už jinak nebude. Nicméně celkově jsem plná energie a to se odráží i na venek:-). Nezakrývám cíleně boky ani špíčky, prostě tamjsou, ale ať! Dokázala jsem už shodit dost na to, abych si oblíkla co se mi líbí:-) A že to není zrovna v anorektické velikosti? No A?
Music- zrovna u tebe myslím že můžeš hrdě svoje tělo vystavovat! Seš kočka!

Mám to podobně, někdy je den, kdy jsem sama se sebou spokojená, většinou ale mám pocit že se nic nezměnilo a já jsem pořád prostorově nejvýraznější. Vše je to jen a jen v hlavě

ty taky? :-( to je asi nějaký celoživotní komplex:-(

tak to ti neporadím, nejak si furt připadám jak slon:-((((